Život v Bangkoku 2. - turistický průlet denním Bangkokem - blog

Právě skončil první letošní monzunovej déšť a byl to parádní zážitek. Od jasného rána se pohled z balkónu na město měnil stejným způsobem jako když ve Photoshopu postupně na fotku aplikujete rozmazávací filtr a ve chvíli když už se to rozmazat víc nedá to přišlo. Bylo to velký, hlasitý a úžasný. Zbožňuju tyhle krátký a prudký deště. Stejně jako tlačitko “undo” v tom Photoshopu dokážou vyčistit pohled tak až z toho bolí oči a člověk si říká, že by to moh zase radši trošku máznout. Škoda že to nepřišlo o dva, tři dni dřiv, kdy tu probíhaly oslavy thajského nového roku. Tyhle oslavy totiž změní Bangkok a vlastně celé Thajsko na vodní svět.Každých padesát metrů je umístěno bojové stanovistě s barely naplněnými vodou a dostat se v tyto dny do nejbližšího obchodu paradoxně například pro vodu se stavá opičí dráhou vedoucí mezi těmito stanovišti, volně se pohybujícími ozbrojenci s vodními děly z Tesca za 200 báthů a vždy nečekaně zezadu přijíždějícími pickupy na jejichž zádi je sud s vodou a skupinka pěti až deseti radikálů, kteří nešetří ani ženy a staré lidi . Pokud má člověk v naší čtvrti strach se plazit mezi prašivými pouličními psy za auty stojicími podél ulic, tak má na výběr už jen jednu možnost a tou je pokusit se moc neotevírat pusu aby tu snahu mistních o dokonalou hydrataci kromě zevnějšku neodskákaly taky například ledviny.

Bangkok ve dne a Bangkok v noci je asi tak něco jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Pojďme se spolu dnes alespoň částečně podívat na toho prvního. Na toho, který je považován většinou za toho lepšího. Ovšem zároveň taky na toho, který by alespoň pro mě nebyl tím čím je bez toho druhého. Svůj obvyklý výlet s návstěvou začínám jízdou zdejší nadzemkou - tzv. skytrainem. Probíhá nadšení z vyspělé technologie, perfektní čistoty a krásných výhledů na město. Je mi jen líto, že radost u většiny těch co stojí přímo pod klimatizací a krásně se chladí po opuštění venkovní sauny, vystřídá večer bolest v krku. Ale co, já jim to říkal. Stejně je to do do půl dne přejde, když uz znovu do klimáku nepolezou. Problém je ten, že tam vždycky stejně vlezou znovu.

Trasa skytrainu končí pár kroků od přístavu na vodní tepně Chao Phraye. Při jízdě turistickým člunem po řece je zajímavé poslouchat zdejšího průvodce s mikrofonem, který postupně odříkává jména přepichových hotelů kolem řeky tónem, jako když ve válečnejch filmech čtou ty seznamy lidí, který zatklo gestapo. Vůbec si neuvědomuje, že to na co všichni Němci střílí svými Canony nejsou ty nic neříkající vysoko do nebe stoupající stavby, ale ty pomalu se rozpadající malinkatý domečky obrostlý řasama, z jejichž verand skáčou malý hnědý postavy do vln týhle nádherný, živý řeky. Po pár zastávkách se okolí řeky promění k nepoznání a jeden chrám střidá druhý. Je čas vystupovat. Opravuji - je čas vyskakovat.

Wat Arun je skvostem staré části Bangkoku na západním břehu řeky a výhled z jeho vrcholku určitě stojí za 50 báthů vstupného. Stojí i za únavu a strach, který některým návštěvníkům způsobují velmi vysoké schody, které občas přecházejí spíše v hodně nakloněnou rovinu. Dostáváme se ve zdraví dolů a míříme trajektíkem na druhý břeh, odkud to je asi 25 pouličních prodavačů daleko do chrámu Wat Pho. Dalších 50 báthů, stížnosti na slabé baterie ve foťáku, návštěva WC. Velký 42 metrů dlouhý budha si tu leží a nepostaví ho ani vrchol sezóny a davy turistů, kteří zoufale hledají místo odkud by si ho vpixelovaly do svých digitálů pokud možno celého. Jen tak mimochodem, nejlepší je to od nohou.

Následuje prohlídka okolního areálu, kde je možné spatřit stovky dalších menších budhů a pár větších a kdo ještě pořád nemá "budha otravu" a tuší kde hledat, tak objeví téměř skoro vždy prázdný, nádherný chrám s uchvacujicím oltářem a navrcholu sedícím, lesknoucím se zlatým budhou. Tohle místo mam moc rád, dokážu tu sedět i pár desítek minut což je u mě stejný výkon jako kdyby si dal Michael Jackson pauzu mezi dvěma plastikama delší než dva tedjny.

Při východu z areálu už na nás dorážejí tuktukáři s velmi výhodnými nabídkami na svezení k dalši atrakci ať už je kdekoliv. Ceny jsou tak neuvěřitelně blízké nule, až to budí dojem, že Thajsko předběhlo Severní Koreu a jako první proťalo cílovou pásku s nápisem komunismus. Super nabídku překvapivě nedoporučuju brát, pokud se člověk vyloženě nenudí a nechce se projet po obchodnících se šperky, zlatem, drahokamy a obleky, velkými bratry těch strašně hodných a levných tuktukářů. Prosím tuktukáře aby nám dovolil za svezení zaplatit a po pár minutách už stojíme před kralovským palácem. Vstupné 250 báthů u mnohých sráží koutky úst směrem dolů jako by v nich najednou měli piercing z proklatě těžkého olova, ale postupným průchodem komplexem královského paláce tato závaží odpadají a na konci prohlídky je opět vidět colgatem vybělený chrup. Jsem rád, že neprovádím Rusy nebo Bulhary, zlata bylo v paláci k vidění už dost.

Pár kroků k řece a už si to na malém člunu s nesnesitelně řvoucím motorem kličkujeme po úzkých kanálech starého Bangkoku. K vidění jsou paní veslující na malých lodičkách naložených ovocem a suvenýry, další chrámy, pár varanů, banánovníkový džungle a sedmiletí kluci hrající na schovku v tmavé, smradlavé vodě. Mávají na nás, asi chtěji abysme se přidali. Sorry hoši, strašně rád bych tam za váma skočil, ale bojím se, že by to moje zdravotní pojišťovna nemusela pochopit.

Sluneční žár pomalu slábne a posledním místem na dnešním programu je chrám Wat Saket. Umělá hora uprostřed města, na jejímž vrcholu je chrám a výhled na celý Bangkok. Vstupné se nekoná a proto vždy s radostí vhazuju dvacku do bedýnky pro dary. Tohle místo je zvláštní. Vim, že je to celý umělý a i přesto tu cítim něco co nedokážu identifikovat. Něco jako energii a něco co mě tu vždycky nutí koukat zasněně do neurčita a pak si nikdy stejně nemůžu vzpomenout na co jsem to vlastně myslel. Znáte to, zíráte do blba, v mozku je vyplej ten spojovaci článek mezi tim na co myslíte a pamětí a přitom všem paralelně vnímáte okolí a připadný otázky na vás, ale nedokážete se vymanit z toho komatu a ještě nějakou chvíli máte ten vyhulenej pohled do dáli. Je čas jít dál, ale rád se sem zase pro to něco vrátim i když vim, že přístě zase stejně nebudu vědět co to „něco“ bylo. Pomalu se stmívá a Bangkok nabírá svoji druhou podobu, tu která je většinou viděna jako ta velmi špatná. Zkusím vám ji příště představit.

Blog - Thajsko Ind